Impresionismus
Impression, soleil levant (Imprese, východ slunce), Claude Monet, 1872
Impresionismus je umělecký směr, jenž vznikl ve Francii přibližně v polovině šedesátých let 19. století a trval do počátku 20. století. Typický impresionistický obraz poznáme většinou už na dálku – charakteristickým znakem tohoto směru je především důraz na okamžikovost, zobrazení bezprostředního dojmu a zachycení prchavých světelných jevů a barev v přírodě.
Tento přístup k malbě tedy znamenal opuštění tradic akademické ateliérové tvorby a přechod k rychlému způsobu malby v plenéru, což bylo pro soudobou generaci pobuřující. Impresionistické obrazy postrádají pečlivou vypracovanost a náročné kompozice starých mistrů, ale zobrazují okolní svět v momentální náladě a dávají důraz na vzácnost a jedinečnost rychle mizejícího dojmu.
Už několik malířů před impresionisty prohlédlo konzervatismus akademické tvorby a pokusilo se o hledání vlastní cesty v umění a zachycení skutečnosti, což mělo později na impresionisty významný vliv. Jako jeden z prvních zdrojů inspirace můžeme uvést anglické romantické krajináře 18. a 19. století, jako byli Joseph Mallord William Turner a John Constable. Dalšími prvky do vývoje impresionismu přispěl též romantický malíř Eugène Delacroix, Eugène Boudin, Charles Daubigny, či francouzští realisté tzv. „barbizonské školy“, mimo jiné Théodor Rousseau, Gustave Courbet a Jean-Baptiste Camille Corot. Jako samostatnou kapitolu hrající podstatnou roli pro vznik impresionismu můžeme též zmínit Edouarda Maneta, jenž se stal jednou z vůdčích osobností tohoto nového revolučního směru, i když se v zásadě nikdy neodklonil od principů realistické malby.
Bal du moulin de la Galette(Tanec v moulin de la Galette), Pierre-Auguste Renoir, 1876
Základním znakem impresionistické malby je čistá barevná skvrna, důležitá pro zachycení prchavosti světla a zářivé barevnosti krajiny. Téměř všichni impresionisté (vyjma například Pierre-Auguste Renoira či Edouarda Maneta) nepoužívají černou barvu ani kontury, ale hlavně zářivé, nemíchané barvy. Obrazy jsou tvořeny skicovitou, rychlou technikou, většinou krátkými tahy a lehkými doteky štětce. Kompozice bývá většinou dost jednoduchá, na rozdíl od komplikovaných a promyšlených maleb přijímaných do oficiálního Salonu, na kterých malíři pracovali i několik měsíců.
Velkou roli hraje též uplatnění optických zákonů, kdy se výsledný obraz barevných skvrn spojuje až v divákově oku. Malíři se díky novým poznatkům ve fyzice a optice naučili vnímat tvary, barvitost a rozmanitost přírody i atmosférických jevů na základě vědeckých poznatků – tedy úplně jiným způsobem než dříve.
Co se týče techniky tvorby, impresionisté dávali přednost akvarelům, pastelům, rudce či barevným tužkám, a díky používání systému barevných skvrn a teorii rozkladu světla se jejich paleta výrazně zesvětluje a projasňuje.
Impresionismus je tedy revoluční umělecký směr, který ovlivnil několik generací budoucích malířů a dokázal konvenční akademickou tvorbu dostat ven do přírody mezi opravdové lidi.
